Zemětřesení

Zemětřesení řadíme mezi vnitřní geologické děje. Projevuje se v místech, kde se stýkají litosférické desky. Jejich okraje jsou nerovné, při podsouvání dochází v místě kontaktu k velkému tření, které dokáže jednu desku dočasně zastavit. Přitom se však nepřeruší proudění v plášti, které nutí desku k pohybu. V zablokovaném místě se hromadí napětí až do okamžiku, kdy je tření překonáno. Pak se napětí náhle uvolní, deska "poskočí" a to vyvolá zemětřesení. Taková zemětřesení označujeme jako tektonická. Po hlavním otřesu často následuje série dalších, majících zpravidla menší intenzitu.

Místo vzniku zemětřesení se může nacházet v různých hloubkách, nejčastěji v hloubce do 100 km. Toto místo se nazývá hypocentrum (ohnisko). Místo na zemském povrchu nad ohniskem se nazývá epicentrum a zemětřesením je zasaženo nejvíce.

Otřesy zemské kůry vyvolávané seizmickými vlnami jsou zaznamenávány seismografy. Ke stanovení síly otřesů se používá Richterova stupnice. Udává intenzitu otřesů neboli magnitudo. Richterova stupnice obsahuje sílu otřesů od stupně 1 po stupeň 8, nicméně stupnice není ukončena. Doposud nejsilnější zemětřesení bylo zaznamenáno v Chile v roce 1960 a je uváděno stupněm 9,5.

Zemětřesení nebývá pouze jednorázovou záležitostí. Hlavnímu otřesu někdy předcházejí tzv. předtřesy a po něm následují dotřesy, které se mohou objevovat až po dobu několika týdnů. 

Náhlý pohyb mořského dna, způsobený nejčastěji zemětřesením nebo sopečným výbuchem, může vyvolat vznik obrovských ničivých vln zvaných tsunami. Nejčastěji byly zaznamenány v tichomořské oblasti. Tsunami nelze zabránit, ale lze je předpovídat díky satelitním technologiím.